Příběh - Byla jednou jedna řeka

Krásný příběh k zamyšlení - ach jaké to podobenství nabízí tento příběh, kde kameny v řece připomínájí zkraty v energetickém systému člověka a my jsme ti služebníci - ťukači EFT .o)
Tak příjemné čtení :o)
Jana


Byla jednou jedna řeka...
Byla jednou jedna řeka – říká starodávná východní tradice –, která líně tekla ve svém pohodlném bahnitém korytě. Její vody byly kalné a v nich žily olověně zbarvené ryby, které si v bahně hledaly potravu.
Protože nebyla příliš hluboká, žádného člověka nenapadlo postavit přes ni most, a místo toho se lidé spokojili s tím, že do jejího lůna naházeli několik velkých kamenů a vytvořili tak provizorní brod, který díky pomalému proudu nebyl téměř nikdy zaplaven. Lesní zvěř se přes ni prostě brodila na mělčích místech, víříc přitom svými tlapami její dno. Pokud měla žízeň, vyhledala blízké jezero, neboť říční voda byla temná a zapáchala.
Bůh Indra, jenž to všechno viděl, se však slitoval nad Duchem řeky, který tak jednal nikoli ze skutečné hlouposti, nýbrž proto, že byl ochromen netečností a pohodlností, neboť si už zvykl na to, že šlapou po jeho těle, které bylo zvlhlé a páchlo jako hadí mršina. Časem se řeka ve svém průběhu spokojila s volbou nejklidnějších cest a vyhýbala se příkrým svahům. Byla němá, ošklivá a krásné undíny a víly, které bydlely na jejích březích, se k ní nepřibližovaly, ani za nocí s měsícem v úplňku, kdy mohly vytvářet svá magická zrcadla.
Jeden z Indrových služebníků vyčistil říční dno a zvedl ho tak, že ji přinutil změnit směr. Stará řeka se nejprve zděsila a začala vzdychat a naříkat, brzy se jí však zalíbilo skákat přes kameny a s hlasitým lomozem strhávala stromy a razila si cestu, vrhajíc se přes propasti a narážejíc na obrovské skály.
Její voda se vyčistila, filtrována pískem a balvany, její dno bylo plné kamenů a v jejím korytě se třpytily rudné žíly jako Indrovy ohnivé jazyky, když řídil bohy větru Maruty.
Z jejího lůna, dříve temného a ponurého, se nyní zrodila bílá pěna, neboť bělost nevzniká bez boje, bez očištění.
Osídlily ji duhově zbarvené ryby, které křižovaly její vody, a čiré zátočiny, jež vytvářela u svých břehů, vklíněné do obrovských skalisek, se staly rájem pro elementály vody. Z chvějícího se odrazu hvězd si nymfy dělaly své magické hřebeny a z klidných hloubek získávaly čarovná zrcadla.
Lidé už nešlapali po jejím těle, nýbrž nad ním vystavěli triumfální oblouky, které nazývali mosty.
Zvířata přes řeku plavala a poté si, čistá a zářivá, vyprávěla o její síle. Když řeka nakonec dorazila ke své matce Ganze, přijaly ji ostatní vody s jásotem a navzájem se objímaly s výkřiky radosti.
A když to všechno a mnoho dalších věcí, o nichž vám nebudu vyprávět, uviděl Indra, vzpomněl si na množství lidských bytostí, které nevyužívají své příležitosti a zůstávají pomalými a bahnitými řekami bez odvahy a slávy. Tu se přes jeho žhavé tváře skutálely dvě slzy, a tak vznikla oblaka a vše v přírodě se zahalilo do smutku a bědovalo nad lidskou hloupostí.
zdroj: Prof. Jorge A. Livraga