Trauma po smrti manžela

Přišla mnou žena, která byl rok a půl po smrti manžela. Po celou dobu se pořádně nevyspala nedokázala vyklidit věci z jeho skříně, utíkala se do práce, ale nejvíc ze všeho jí bolelo, že se zamilovala jeho kamaráda během pouhých pěti hodin ji prý zblbnul a ona si to nemůže odpustit protože ji zase odkopnul.ˇ
Manžela řešit nechtěla, protože se s ním večer energeticky spojuje a ví, že se potkají v příštím životě, ale nedokázala přestat myslet na toho přítele, který ji opustil.
Začaly jsme spolu ´tukat, že si nemůže odpustit,že je tak hloupá, že ji tak zblbnul, že mu naletěla i když ji jiné kamarádky varovaly. Že na něho každý den myslí a nedokáže se toho zbavit a štve ji to, že se nemůže ani vyspat, a že se jí o něm zdává.Do toho jsem se zeptala, jestli se náhodou necítí opuštěná, začaly jí téct slzy a ťukaly jsme, že se cítí na všechno sama, že se utíká do práce a že jí manžel příliš chybí, protože na něm byla úplně citově závislá. Přítel, který ji opustil , se úplně rozplynul.
Ale řekla, že ji ještě trápí, že na manžela byla víc citově poutaná než na svoje děti - Ťukaly jsme že se cítí vinná, že se dětem dost nevěnuje, že je nemá tak ráda, jako měla manžela a že ji vlastně nebaví být s ni sama.
Byla naprosto otevřená a plná důvěry a možná proto na to stačila opravdu jen hodina. Říkala jsem jí, že se mi často stává, že lidé po mých terapiích uklízí, tak ať se ozve, až zpozoruje nějakou změnu.
Volala za dva dny a s radostí sdělovala, ž poprvé od základní školy večer na nic nemyslela, že se skvěle vyspala a že vyklidila manželovu skříň bez jakýchkoliv bolestných emocí a přitom si uvědomila, e vlastně uklízí. Večer se jí manžel zjevil při svíčce jako modrý motýl a rozloučili se spolu s klidným srdcem.